1. 08. 2006 Doba čtení: ~1 minuta

Druhých čtrnáct dní v červenci měly skautky svůj tábor. Vystřídaly nás, jejich drahé bratry. Počasí měly celkem fajn, docela pařák a jen trocha deště.

Byli jsme se na ně podívat, někdy v noci, někdy přes den. Musím uznat, že hlídaly líp než loni – většinou jen po dvou a pozornějc, mnohem pozornějc. 😀 Stejně tak myslím, že se letos se už tolik nehádaly – nikdo neodjel – i když pořád je co zlepšovat. :whistle:

Celkem jsem u nich na táboře strávil dohromady asi 4 dny. Jsem zvyklej na trošku jinačí řád na táboře a tak mi třeba úprk 3/4 tábora na jídlo přišel takovej divnej. Stejně tak na můj vkus velká volnost v některých místech programu a naopak někdy zase organizování osobního volna. :confused:

To nic. Jejich tábor. Doufám, že si ho pořádně užily.

16. 06. 2006 Doba čtení: ~1 minuta

Slunce konečně vykouklo a je příjemnějc. Teploměry lezou přes třicet. Jen dneska nevím. Od rána je zataženo a v sedm hodin bylo už 16,5 stupně Celsia. Ale všude kam se podívám hlásej tropický vedra na víkend. Nechám se překvapit.

Taky už mi je druhý den špatně. Žaludek mám jak po jízdě na rozbouřeným moři. Odrazilo se to mojí psychičce, fyzičce a snad i vztazích. Jím jen suchý rohlíky a čaj. Snad to pomůže a bude líp. Důležitý je, že jsem zatím neblinkal. :faint:

14. 04. 2006 Doba čtení: ~1 minuta

Snad jedna z nejznámějších českých filmových vět. Z filmu Na samotě u lesa. Dnešek tak vypadá. Jen prší a prší… Snad se počasí umoudří a bude líp.

Taky jsem si říkal, že Ti zkusím ukázat s čím fotím. Jednak digitál (moji Konica Minoltu Z1), ale hlavně asi Prakticu MTL 5 s objektivem Pentacon auto 1.8/50 MC. Takže se můžeš těšit.

[views][ratings]

16. 08. 2017 Doba čtení: ~1 minuta

Dneska ráno jsem natočil zase dalšího piráta silnic. Tentokrát to byla „jenom“ plná čára. Nejspíš prostě jen akutně spěchal za nemocnou partnerkou nebo tak něco…

(video jsem z Youtube odstranil)

22. 06. 2017 Doba čtení: 3 minut

Nedávno jsem strávil noc v autě. Zjištění, že moje připravenost na ni týkající se výbavy není velká, mě donutila napsat tenhle příspěvek.

Tak tedy survival noční výbava do auta podle mého názoru:

1. Toaletní papír
Není nic horšího, když potřebuješ na velkou a nemáš si čím utřít zadek. Jako ano – je tu smrková větvička (dost škrábe), noviny (já tedy nechci mít černý zadek od tiskařské barvy) nebo lopuch (často se protrhává).

Navíc do toaleťáku se dá smrkat, hoří (hodí se na podpal), na utření něčeho rozlitého v autě, otření skla.

2. Deka
Bez pohybu člověk potřebuje alespoň 26 st. Celsia, aby mu nebyla zima. Takže, když je venku v noci 20 stupňů, bude Ti zima. Prakticky několikrát vyzkoušeno. Hotovo, konec.

Deka se také dá rozložit na zem mimo auto, složit jako polštářek, přehodit přes auto (aby do něj tolik nepralo slunce nebo jako maskování)… Číst dále

21. 04. 2016 Doba čtení: ~1 minuta

Dlouho jsem tu nepublikoval nic z kamery v autě. Ani tak nejde o to, že by vymizely všechny dopravní přestupky, ale spíš o moji lenost. Dnes to tedy budou tři krátká videa.

Nejprve dítě, které si na koloběžce z blížícího se auta nic nedělalo, trochu se leklo a pokračovalo dál.

–Sorry, video jsem smazal.–

Následuje silniční evergreen – spěchání v obci kombinované s plnou čárou.

–Sorry, video jsem smazal.–

A abych nekončil pesimisticky, poslední video je z obytné zóny, kde je křižovatka do kříže bez značení hlavních silnic. Dopadlo to přesně tak, jak se učí v autoškolách – a to včetně cyklisty. Palec hore.

–Sorry, video jsem smazal.–

11. 11. 2013 Doba čtení: ~1 minuta

Konečně jsem se dostal do první stovky lidí v našem týmu v Asteroids@home v projektu BOINC. Trvalo to půl roku, ale povedlo se. A to mám našlápnuto i na vyšší mety.

Na další dvě.

První je dostat se v ČR do první stovky (zatím jsem 121.). To dám.

A druhá meta – celosvětově se dostat do první tisícovky. To půjde dost ztuha, protože zatím mám tak na 1360 místo… 🙁

Více o BOINC také na https://www.czechnationalteam.cz/ nebo https://boinc.berkeley.edu/ .

18. 08. 2010 Doba čtení: 2 minut

Ano, je to jako pomalu objevit Ameriku, ale i tak se mi ta stará Amerika líbí.

Máte někdo potuchy, co je to IMAP? Záleží na tom? Mně ne. Kdyžtak si to vygooglujte.

Popíšu nejdřív můj problém. Protože používám více e-mailových adres a přistupuji k nim z různých míst (stolní PC, notebook, prostě jinde přes webové rozhraní,…), docházelo k tomu, že někde jsem nějaké zprávy měl, jinde zase ne. Číst dále

10. 02. 2008 Doba čtení: 3 minut

Dlouho tomu je, co jsem přidal poslední článek. A když už mi to nedalo a chtěl jsem to napravit, tak pro změnu nejel blog (a nejen ten).

Vezmu to od začátku. Skončil jsem anketou o vírech a o směru jejich točení. V současné době jsou v anketě tři hlasy u odpovědi „Po směru hodinových ručiček“ a jeden hlas u odpovědi „Proti směru hodinových ručiček“. Hodně tuhle otázku otáčení víru zpopularizoval například seriál Akta X nebo Simpsonovi (kde Bart v Austrálii používal záchod, který otáčel směr víru). Takže jak se to s těmi víry má? Anketa by možná dopadla stejně, kdybych se ptal, na kterou stranu se otvírají Tvoje dveře do koupelny – jestli doleva nebo doprava. Na otáčení víru nemá vliv Coriolisova síla a tedy ani to, na které polokouli se nacházíme. Vědci prý museli čekat týden než se voda v nádobě ustálila a zbavila se všech sil, které v ní vznikly při napouštění. Směr otáčení víru závisí tedy třeba na napouštění vody, na způsobu vylézání z vany a podobně. Tohle všechno jsem nevěděl a tak mi s tím pomohl Gůůůgl a Wikipedie.

Včera také proběhla další brigáda na klubovně v Remízku. Podařilo se nám konečně trochu popojet a tak už máme podlahu položenou. Teď už jen zbývá docpat mezi krokve izolaci, pobít stěny a štíty, osadit poklop (už jsme víceméně vymysleli jak) a nakonec tam napasovat schody.

Také se mi zdálo za tu dobu několik snů. V některých se střílelo, jiné byly příjemnější. V noci na dnešek se mi konkrétně zdálo o nějakém městě, které jsem navštívil. S doprovodem jsme scházeli do města – lesem, z kopce nad městem, přes hradby, jednou z několika bran. Zaujali mne hlavně schody s vysokými stupni po kterých jsme šli. A druhý sen byl o prvním stupni základní školy, kterou jsem navštěvoval. Celkem čtyři jsme se tam byli podívat. Přivítala nás tam paní ředitelka a uvedla nás dál. Mne samozřejmě zajímalo, jak to tam vypadá. Učebny vypadaly trochu jinak, šatna také. Hledal jsem piáno, na které nám paní ředitelka při hodinách hudební výchovy hrála. Našel jsem ho také v jedné z učeben. Vypadalo to tam pěkně. Ještě že tak, protože tam moje přítelkyně v devátém měsíci těhotenství měla porodit.

12. 11. 2007 Doba čtení: 5 minut

Když jsem ještě nosil plínky, tak mou jedinou povinností bylo do nich prdět, každých několik hodin se křikem dožadovat jídla a při jídle toho co nejvíc okolo zamatlat. A pak se trochu prospat.

Jak mi roky přibývaly, rostl i můj obzor a s ním i moje nároky na svět. A taky nároky světa na mne. Ve školce nás nutili se otužovat ve studené sprše, všechno jídlo pečlivě dojídat (ano, děkuji vám, drahé učitelky – stále ještě po rajčatovém salátu zvracím) a po obědě se pokoušeli nás uspávat (což bych zas, na druhou stranu, dnes uvítal). Vrcholem všeho bylo si doma po sobě uklízet hračky a chodit ráno s Luborem kolem skladováku do školky.

Pak to začalo. První stupeň základní školy. Mraky nových povinností, přátel a zas o spoustu větší svět se mi zdál. Jak to tak bývá, člověk se snaží z hlavy vytěsnit špatné vzpomínky, což se mu pak někdy stává osudným. A proto si vzpomínám na poznámku v Žákovské knížce za lezení po radiátoru na záchodech, za házení přezůvek do záchodu a podobně. Také si vzpomínám, jak jsme házeli „Gagariny“ – kousky modelíny na strop, krásně tam držely.

A pak to pokračovalo. Druhý stupeň základní školy. Další noví kamarádi, delší dojíždění autobusem, začátek skautování. Větší a další povinnosti s domácími úkoly, prácemi v domácnosti atp. I tady je na co vzpomínat. Není nad to vzít spolužáka za límec a zkusit ho prohodit drátosklem, zkusit přeskočit spolužačku sedící na židli nebo vyzkoušet, jak skáče hopík po učitelském schodišti.

Následovala střední škola. Tam už to bylo složitější. Větší možnost rozletu, mnohem víc práv, mnohem víc povinností. První velká starost o finance. Co ušlapu na kole, (ne)projedu stopem, tak je moje. První konfrontace s profesory. Nedostat na konci roku jedničku z matematiky, protože jsem z ní v pololetí málem propadl, říci profesorce na její větu o tichosti její vlastní třídy, že tichá voda břehy mele – to asi není ideální. První zjištění, že poměrně dost věcí se dá vykomunikovat a přiznání vlastní chyby se občas cení.

Chvíli na to přišla vysoká škola, do té doby netušené obzory, nekonečná volnost, svoboda a nepovinné povinnosti. Žít si tak, jak uznám za vhodné – v danou dobu, na daném místě. Do tří do noci se spolubydlícím kreslit, abych v osm mohl stát před profesorkou, která se mým výtvorem bude kochat. Lepit na dveře sousedního pokoje vtipy a narážky na tamní dámské osazenstvo… Asi mě to dostalo, ta volnost. Odložené povinnosti, půlroční zúčtování. Dva roky jsem to vydržel, spíš tedy oni se mnou.

Pak roční pauza ve formě základní vojenské služby. Zase jen přesně daná práva a povinnosti, přátelství, ale i zrada. Za rok prožít postup podobající se celému životu. Od těch nejmenších až po ty nejstarší. Spoustu legrace a ještě víc průserů. Průserů, které dopadly ještě celkem dobře. Rok v čudu, jeden ukradený mobil a láska, která počkala…

Z vojny hnedka do práce a vydělávat na důchod. Aspoň, že to není úplně monotónní práce. Do práce, domů, vyspat, do práce, domů, vyspat, do práce… Mezitím nějaké domácí práce, náročnější skautování atp. A zase práce, domácí práce, starost okolo domu, skautování. Safra, mám v tom nějaký guláš. Že jsem zapomněl koupit rohlíky? Promiň, prostě jsem zapomněl mezi tím vším. Mezi mou prací, mezi stavením se v elektře pro novu žárovku, mezi utřením nádobí, mezi hozením dopisu do schránky, mezi vynesením odpadků do popelnice, mezi tím vším.

Život mi připadá jako moje rozbitá váza z dávného Řecka. V klidu si skládám a nejprve přicházím na to, že skládám vlastně jen ucho té vázy. Pak zjišťuji, že ta váza má dvě uši. Vrhám se dál a pokračuji ve skládádání té rozbité věci. Je vyšší než jsem předpokládal. A co je zase tohle? Tohle nejsou dílky z mojí vázy!!! Ale jiné tu nemám. Musím skládat z toho, co tu mám. A proč je tak vysoká? Myslel jsem, že bude tak metr vysoká, metr a půl maximálně. Vždyť už je aspoň dva metry široká a tři vysoká. A co tyhle cizí střepy? Kam je mám napasovat? Je to těžší než jsem si myslel. To držadlo se mi zdálo těžké, ale v porovnání s hrdlem vázy to byla brnkačka. Hrdlo vázy se mi zdálo obzvlášť těžké, ale tělo vázy bylo mnohem těžší. Tělo vázy se mi zdálo extrémně těžké, ale dno vázy… Sakra, kde je to dno?